Každý, kdo je "na cestě" a hledá sám sebe nebo se potýká s nějakým zdravotním problémem či formou strachu, má možnost prostřednictvím terapie minulými životy nejenom získat zcela nové a zásadní informace o sobě, ale zároveň může řešit a zcela vyřešit i své zdraví. Vycházejme z toho, že JÁ (tj. duše, jedinec, vědomost našeho bytí, prostě já jako jedinečná bytost) zná veškeré příčiny svých vlastních neduhů. Tedy, víme proč nás bolí hlava, ale z nějakého důvodu si to nejsme ochotni přiznat. Bojíme se, samozřejmě podvědomě, že když si důvod naší bolesti přiznáme, nějak se sami před sebou znemožníme, protože jsme v něčem zklamali. A právě přiznání a uvědomění je klíčem.
Akceptujeme li, že vše se stále opakuje, že se stále setkáváme se stejnými situacemi (Nebo stále stejné situace vytváříme?), je zřejmé, že cokoli řešíme, řešili jsme již v minulosti a nevyřešili. Půjdeme li nazpět, dokážeme najít momenty, kdy jsme selhali, ale pořád budeme cítit, že jsme to my, a my se přece máme rádi. Jak to však bude vypadat, bude li tady nějaká vzpomínka z minulého života? Týká se nás to, ale už ne tolik osobně. To co řešíme, prožijeme sice se vším všudy, ale rozhodně nás to nebude traumatizovat, tzn. že nevznikne další negativní zápis v naší paměti.
Co z toho vyplývá? Málokdo si skutečně upřímně přizná, že se v tomto životě dopustil spousty nepravostí, nespravedlností, že jeho charakter a morálka je zavrženíhodná, že má v sobě tolik závisti, že se užírá i ve spánku, že je vypočítavý a lstivý, zlý a nevím co ještě. Rozhrneme li oponu prožitků z jiného života, tyto vlastnosti na sobě můžeme pozorovat a uvědomovat si je, ale co je nejdůležitější, dokážeme o nich mluvit. Proč? Protože to už přece bylo, teď jsme jiní. Účelem terapie není klienta hodnotit, zda je lepší nebo horší, ale jeho vlastní uvědomění o příčinách a následcích chování a myšlení v kontextu s jeho právě prožívanou realitou. Pokud k tomuto dojde, vývoj takového jedince může poskakovat velkými skoky kupředu. Kdeže to je, to kupředu?
Jedno z mých prvních sezení bylo s klientem, který si stěžoval na bolest v oblasti srdce. Člověk velmi vnímavý a citlivý. I jeho vizáž vypovídala o jistém druhu vznešenosti, který patří k francouzským šlechticům 16. století. Některé jeho pohyby a gestikulace ukazovaly na pozůstatky aristokratické distingovanosti. V průběhu téměř celodenního sezení jsme prošli od současnosti až po několik tisíc let nazpět do velmi vzdálených civilizací mayského typu. Všechny životy, které byly otevřeny, v sobě měly fyzický útok na srdce jeho nebo někoho jiného, a on to viděl a nějak to na něho působilo. Jeden život, který byl proti těm ostatním velmi výrazný, co se změny osobnosti týče, byl zjevnou snahou podvědomí, vypořádat se se stopami negativních charakterových vlastností, které v současném životě mohl vnímat, ale zcela jistě by je nikdy nerozvinul, neboť po takové zkušenosti prostě netoužil a odmítal ji. V popisu reálií nebudu přesný, není to tak podstatné. Své otázky vynechám a vše shrnu do uceleného vyprávění klienta. V praxi to takto uhlazeně nevypadá.
Sezení 1: "Sedim v hospodě. Je večer. Je to taková zájezdní hospoda, dřevěné lavice a stoly, krb s hořícím ohněm. Něco piju, asi víno. Je tady možnost ubytování a přenocují tady kupci. Jednoho zrovna pozoruju u vedlejšího stolu. Má takový naditý váček u pasu. Ten chci.
Jsem malý, zavalitý, krátké tlusté prsty, fuj já sem hnusnej! Takovej skřet, zloděj! A strašně chci ty prachy. Kdeže to jsem? Francie, 14. století, někde ve středozemí..a co se ptáš! CO je ti do mě? Vo mě se nikdo nezajímá, jsem odpad, špína!
Už sedim s tím kupcem u stolu. Vypráví mi ňáký nesmysly o sobě, že má děti..prostě kecy, nezajímá mě to. Myslim na to, jak ho okradu. Loučí se, že jde spát. Dívám se za ním, jak odchází do patra. Pak dojíždím jeho pohár s vínem. Beze studu. Sem fakt vodpornej. Ani v tom těle nechci bejt.
Už je hluboká noc. Sedim na posteli a čekám, až bude klid. Jdu k němu na pokoj. Spokojeně spí. Váček s dýkou vedle sebe. Beru to. Pak beru tu dýku a obouma rukama, s velkou silou, mu jí vrážím do srdce. (Uspokojivý, jízlivý úsměv, radost z pronikání dýky do těla oběti) Několikrát. Jen heknul. Proč jsem to udělal? Jen tak! No a co!! Utíkám z města.
Žiju celkem spokojeně někde u moře, rybářská vesnice. Umírám stářím, přirozeně. Jestli lituju? Čeho?! Proč?! Ničeho nelituju, nikdo na nic nepřišel. Je mi to jedno!"
Velmi zajímavá zde byla změna osobnosti tohoto klienta. Neprůbojný a neagresivní člověk se náhle změnil v opravdu odpornou, zavrženíhodnou bytost, malé zavalité postavy, s hrubým hlasem a obhroublým slovníkem, bez charakteru a bez morálky. Sám klient byl nad "sebou" znechucen, což dával najevo i mimikou vyjadřující maximální opovržení. Po vybití všech emocí tohoto "života" a uvědomění si klient v podstatě oddechl, že to má za sebou a společně jsme se tomu zasmáli. Já vím, že tento zážitek měl výrazný podíl na odstranění bolesti u srdce z jeho současné reality.
|
